Střídavá péče je v České republice na vzestupu. Od roku 2022, kdy Ústavní soud vydal přelomový nález v této oblasti, se střídavá péče stává stále častějším způsobem porozchodového uspořádání a v podstatě se stírá věková hranice, kterou by soudy respektovaly jako nepřekročitelnou. O tom, zda je tento trend pozitivní z pohledu raného psychického vývoje dítěte, jsme se bavily s přední odbornicí na vývojovou psychologii Prof. Lenkou Šulovou.

Prof. PhDr. Lenka Šulová, CSc. je vývojová psycholožka, která se ve své práci zaměřuje na specifika mateřské a otcovské role a na význam individuální péče v rodinném prostředí do tří let věku dítěte. Podílela se na mnoha tuzemských i mezinárodních výzkumech v této oblasti a má za sebou více než 40 let praxe.

Jaký je Váš pohled na střídavou péči z hlediska věku dítěte? Existuje nějaká pevná nebo přibližná věková hranice, pod kterou byste nedoporučila střídavou péči?

Já obecně střídavou péči do tří let věku považuji z pohledu dítěte a jeho vývojových potřeb za problematickou. Je to období, kdy se vytváří tzv. attachment, tedy v odborné terminologii vazba jistá. Narušení tohoto procesu může mít pro další vývoj dítěte zásadní následky, které jsme však schopni dosledovat až v dlouhodobějším horizontu, například problémy v oblasti navazování a udržení intimních vztahů, závislostního chování, narušené sexuality atd. Proto například sociologické studie pracující s bezprostředně sbíranými daty nejsou dostatečně validní z pohledu zkoumání dopadů na dlouhodobý psychický vývoj dítěte. Ve dvou letech konkrétně rotační režim péče nemusí s dítětem na první pohled nic udělat, ale to neznamená, že se následky z té doby neprojeví v budoucnu, například v pubertě, v rané nebo pozdní dospělosti.

Jaké jsou tedy základní milníky formování attachmentu?

Mluví se o tom, že attachment je ve hře do nějakých 36 měsíců, proto já mluvím o těch třech letech jako určitém vývojovém milníku. V průběhu této doby nastávají speciální senzitivní období, kdy je dítě obzvlášť citlivé na oddělení od svého prvopečovatele, kterým je v převážné většině případů matka. Například kolem osmého měsíce je období tzv. anaklitické deprese. Anaklitická deprese je deprese ze ztráty opory. Kdyby dítě v tuhle dobu například nemělo mámu týden, tak to pro něj má závažné psychické dopady.

Separační úzkost, která se často zaměňuje s pojmem anaklitická deprese nastává kolem druhého roku. Když byste dítě v tomto období dala třeba samotné do nemocnice na několikadenní zákrok, tak dítě opravdu projde všemi fázemi separační úzkosti, nejdříve bojuje o mámu, vzteká se, kouše, škrábe, pak naříká, pak se najednou úplně izoluje, otočí se, nemluví se sestřičkou, nemluví s nikým, a pak si najde jiný vztahový objekt. Když si pak pro něj matka přijde, tak k ní dítě zprvu vůbec nechce. To je klasický projev separační úzkosti. Dítě už se nechce vystavit té bolesti, že ho matka znovu opustí. O tom psala už v roce 1932 Anna Freudová, jako o tzv. hospitalismu. Na dítě je v takové situaci dobré netlačit a nechat ho přechod vstřebat. Když se interakce s matkou obnoví, děti si pak často naopak pečlivě matku hlídají, nemůže se od nich vzdálit, aniž by ji dítě hledalo, nechtějí třeba spát v noci samy apod.

Přesně toto se může stávat právě u dětí, které jsou v této senzitivní periodě uvrženy do předčasné, nebo nevhodně nastavené střídavé péče, a které se po návratu ke svému primárnímu pečovateli mohou chovat takto paradoxně. Toto se může objevovat například i v průběhu telefonického kontaktu s dítětem, dítě bolí, když slyší rodiče, kterého už pár dnů nevidělo, tak raději k tomu telefonu ani nejde, nebo je po telefonátu nemluvné, smutné. A právě tyto paradoxní projevy mohou být někdy mylně interpretovány. Někdy jsou laicky tyto důsledky připisovány právě matkám a jejich nastavení, protože otcové často tvrdí, že dítě u nich žádné takové projevy nemá, spí dobře, normálně jí a komunikuje, zatímco matka děti svým přístupem zúzkostňuje. Jenže to je důsledkem neporozumění tomu, jak funguje separační úzkost.

A jaké jsou podmínky k vytvoření funkčního attachmentu?

K vytvoření této jisté vazby je nejlépe uzpůsobena matka jako prvopečovatelka, protože je k tomu biologicky disponována. Je na potřeby dítěte hormonálně naladěna těhotenstvím a v tomto smyslu u ní probíhá i jakási senzitivní perioda. Dítě s matkou komunikuje už v prenatálním období, je schopno ji například přinutit změnit polohu, pokud nevhodně sedí a plodu je to nepohodlné, anebo zásadně ovlivňuje matčiny chutě atd.

Třeba i žena, která do té doby nebyla dětmi nijak zvlášť fascinována, ve chvíli kdy se jí narodí její vlastní dítě, je najednou přirozeně naladěna na jeho potřeby. Budí se k němu na každé zavrnění, dokáže vycítit na základě jemných signálů, kdy bude dítě nemocné a podobně. Na základě jednoho výzkumu bylo například zjištěno, že se matce spustí laktace ve chvíli, kdy ve vedlejší místnosti zapláče její hladové miminko, avšak tato fyziologická odezva nenastává při pláči cizích dětí. Nebo čtrnáctidenní miminko, které svou matku bezpečně pozná po čichu. Tyto věci jsme dnes již schopni vědecky změřit i díky neurobiologickým výzkumům v této oblasti, kdy vidíme, co se děje v mozku matky i dítěte ve chvíli, kdy jsou od sebe odděleni.

Toto komplexní psychobiologické pouto je tedy naprosto výjimečné, ostatní pečovatelé ho sice mohou do jisté míry substituovat, ale touto predisponovaností zkrátka vybaveni nejsou. Je tedy otázka, zda je žádoucí tuto vazbu narušovat v případě, kdy je matka přítomná a funkční a zda to mohou vyvážit jiné zájmy, například rovná rodičovská práva. Z mého hlediska rozhodně nikoliv.

Další výsostnou oblastí mateřství je kojení.

Ano. A s čím se dnes často setkávám, že je možné benefity kojení jednoduše nahradit odstříkáním mateřského mléka, které lze předat libovolné osobě k nakrmení. To však není tak jednoduché. Kojení není jen stravovací záležitost. Je to interakce, je to blízkost, je to souznění, je to kontakt kůže na kůži. Je to možnost dívat se vzájemně do očí. Je to zkrátka velmi důležitý proces pro navázání vzájemného pouta, který by měl probíhat v klidném režimu, při kterém by neměla být stresovaná ani matka, ani dítě.

Já se v poslední době setkávám s matkami, které jsou úplně psychicky rozložené, a to oprávněně, protože když vezmete mámě malé dítě, zejména v době kojení, tak to je pro ni i pro to dítě obrovská traumatizace. Dokonce existují i práce českého neurobiologa Františka Koukolíka, které dokládají fyziologické reakce jak u matek, tak u dětí v důsledku této nefunkční interakce.

Oddělení matky od velmi malého dítěte působí nejen silnou frustraci dítěti, ale u matek spouští extrémní stresovou reakci a až fyzickou bolest. Taková máma pak může skutečně před soudem vypadat hystericky a nekompetentně, protože bojuje o to dítě jako lvice, zvlášť pokud od otce dítěte odešla za nějakých dramatických okolností. To je ale přeci naprosto přirozený mateřský pud, se kterým se setkáváme napříč živočišným spektrem a který nám tady milióny let pomáhá v přežití našeho druhu.

Při vytváření attachmentu tedy mluvíme o věku cca do 3 let?

Ano, v této fázi vývoje probíhá řada důležitých procesů. Například i ohledně řečového rozvoje. Ne nadarmo se říká mateřština, protože matka je disponována k tomu, aby dítěti převáděla třeba předřečové projevy do tzv. předpojmů, a ty následně do znakové řeči. Otec je v této oblasti disponován trochu jinak, ač také nezastupitelně. Rodičovská dvojice je zkrátka komplementární, tedy vzájemně se doplňující, přičemž role rodičů se časem proměňují a s postupujícím věkem zase nabývá na důležitosti role otce.

Neznamená to ale, že otec je schopen dítěti plnohodnotně nahradit matku a naopak. Může se samozřejmě stát, že má matka nějakou psychiatrickou diagnózu nebo je tam nějaká jiná patologie. Například drogová nebo alkoholová závislost nebo extrémní promiskuita. Takže existují případy, kdy je vhodnějším pečovatelem jiná osoba, otec nebo prarodiče, ale řekla bych, že by to měl v každém takovém případě individuálně posoudit odborník, tedy klinický psycholog s dětskou specializací.

A jak je to v předškolním věku?

Ve věku tři až šest let dítě potřebuje oba rodiče, ale potřebuje je vnímat v jejich komunikaci, v jejich konfliktech, v jejich mazlení se, v jejich spolupráci, když spolu například vaří nebo pracují na zahradě. Dítě předškolního věku si vytváří modely chování adekvátní pro mužskou a ženskou roli. Takže ono potřebuje opravdu oba rodiče, ale nikoli oba v tom rotačním pojetí, jeden týden jednoho, druhý týden druhého. Ono je potřebuje ve vzájemné interakci. V okamžiku, kdy jsou dvě nejbližší osoby dítěte rozděleny, a dost často vzájemně nepřátelsky rozděleny, tak mu to v mysli působí značný chaos. Dítě je sice schopno se s tím nějak vyrovnat, velmi často slyším argumenty, že to dítě funguje v druhém domově bez problému, hezky tam spinká nebo že je tam schopno jíst, ale to jsou ty úplně základní potřeby, které si organismus dítěte zkrátka musí naplnit, i kdyby bylo ve válečné zóně.

Z dlouhodobého hlediska psychického vývoje se domnívám, že střídání péče dvou rodičů a ve dvou domovech je pro dítě nesporně traumatizující situace. A rodiče by měli velmi zvažovat, jestli dítěti do jeho šesti let vůbec nechají tu rozvodovou situaci a předrozvodovou krizi prožít a zažít. Rozchod rodičů by se neměl bagatelizovat a neměl by se snižovat jeho dopad na dítě s tím, že ho stačí následně umístit do střídavé péče a jsou tak bez větší újmy zajištěné srovnatelné podmínky působení obou rodičů. Mělo by se otevřeně říkat, jakkoli to lidé slyší neradi a neodpovídá to současnému pojetí vztahů, že to je situace, která to dítě do budoucna pravděpodobně negativně ovlivní v oblasti jeho vlastních partnerských vztahů, v oblasti sociálních vztahů, v oblasti jeho sebedůvěry, v oblasti jeho vlastní identity, v oblasti sexuality – jak ji bude prožívat a jak bude schopno si zažívat ty dary, které mu poskytuje oblast soužití s druhým člověkem.

V pozdějším věku už je dítě schopno chápat vztahy kognitivně a je tedy možné s ním na toto téma mluvit. Je také schopno vnitřně zpracovat, že každý člověk může vnímat a cítit něco jiného. Že třeba dítě cítí lásku k matce nebo otci, ale oni vzájemně ji k sobě už necítí. Tomu už dítě ve školním věku začíná rozumět.

Dospívající děti už mají kapacitu porozumět celé rodinné situaci a pochopit, že rodiče spolu už nechtějí žít a že je to pro celou rodinu možná tím nejlepším řešením. Takové děti mi často řeknou, že se situace po rozvodu zklidnila a ve výsledku vnímají rodičovský rozchod pozitivně. To už je ale zcela jiný vývojový stupeň dítěte a dospívajícího. Proto když mluvíme o vhodnosti střídavé péče pro dítě, musíme důsledně rozlišovat děti podle věku a rozhodně nelze paušalizovat, že co je vhodné pro děti školního věku, je vhodné i pro batolata, nebo dokonce pro kojence.

Co je ten problematický faktor? Je to střídání osob, prostředí nebo dva výchovné vlivy, které nejsou úplně v souladu?

Děkuji za tuhle otázku. V prvním období, do tří let, tam dítě opravdu velmi nutně potřebuje mít toho jednoho trvalého pečovatele, který je nezpochybnitelný, který je jeho filtrem všech vnějších podnětů, včetně těch negativních. Je velmi důležité, aby dítě v tomto citlivém období neztratilo jistotu, tu permanentní oporu a nebylo uvrženo do chaosu v době, kdy je potřeba, aby si vytvořilo svůj vnitřní biorytmus. Že se v určitou dobu dítě koupe, v určitou dobu jí, v určitou dobu se ukládá ke spánku, to jsou to zkrátka velmi důležité procesy, které mají na dítě celoživotní dopad.

V důsledku nevhodně nastaveného modelu péče se mohou například negativně ovlivnit usínací rituály včetně kvality spánku, a to až do dospělosti. Tím, že se dítě musí vyrovnávat se dvěma odlišnými způsoby ve dvou odlišných prostředích, mu odčerpáváme energii na to, co potřebuje pro úspěšné zvládnutí vývojových milníků v prvních třech letech života, kterých je nesrovnatelně více, než v dalších fázích dětství. Ve chvíli, kdy jeho mentální kapacitu zatížíme tím, že se musí vyrovnávat se změnou záchytných osob a prostředí, schází mu následně ve vývoji kognitivním, emocionálním, senzomotorickém a dalším.

Volba modelu péče je velmi citlivé téma. Jak byste ji tedy doporučila prakticky nastavit?

V období do tří let bych doporučovala, aby byla respektována matka jako prvopečovatelka, kromě těch výjimek, které jsem zmiňovala. Otec by měl mít jednoznačně možnost se na péči podílet, zejména v přítomnosti matky, za předpokladu pozitivní interakce mezi rodiči, anebo i na krátké intervaly bez její přítomnosti. Doporučovala bych tedy nějaké samostatné denní aktivity, procházky, cvičení s dítětem, ale dítě by se mělo vracet do jednoho prostředí s jedním primárním pečovatelem a konzistentními rituály. Samozřejmostí je vyvarovat se hádek a vzájemného napětí. Zde je tedy vhodné péči svěřit jednomu hlavnímu pečovateli.

V období tři až šest, tam už bych řekla, že je dítě opravdu otužilejší, tudíž je možné nastavit nějaké kratší intervaly, kdy se rodiče v péči střídají, ale stále se domnívám, že je klíčové to jedno prostředí, jeden biorytmus. Chápu, že je to prakticky velmi obtížně proveditelné, ale pokud mám mluvit o tom, co by bylo pro děti odloučených rodičů ideální v období tři až šest, pak dopřát dítěti jeden domov se střídáním rodičů s například postupně vyrovnávající se asymetrií ve prospěch doposud primárního pečovatele.

Děti rozvedených rodičů, a to bez ohledu na to jaký typ péče mají, často říkají, že mají dva domovy. Vnímá to dítě skutečně jako dva domovy nebo jeden ten domov je „domovatější“?

To je velká otázka. Já se setkávám s dětmi ve střídavé péči a občas byste se divila, co jsou jejich starosti. Rodiče se například rozhodnou, že dítěti koupí identické sady hraček v obou domovech. To dítě si dělá strašnou starost, který ten jeho milovaný plyšák je ten pravý, a který je kopie. A co dělá ten pravý, když je s kopií? Tohle mi říká čtyřleté dítě. To znamená, že my ho zatěžujeme obrovskými starostmi.

Takhle malé dítě se nemusí vyrovnat jenom s odlišnou estetikou každého domova, s jinými rituály, ale ono se také musí vyrovnávat s jinými výchovnými přístupy. Protože když jsou máma s tátou dohromady, mají také odlišné výchovné přístupy, ale probíhá mezi nimi ohledně výchovy debata i za přítomnosti dítěte, což je dobře.

Dítě vidí, jak si rodiče, třeba i přes nějaký nesoulad, vytvářejí konsenzus. Když dítěti chybí ono rodičovské sdílení, velmi často se uzavírá do sebe.  Dítě pak ani toho jednoho rodiče neinformuje o tom, co bylo s druhým rodičem, má pocit, že je to tabu, nebo že by to nemělo prozrazovat. Pokud k tomu přidáme i to, že často i sami rodiče dětem říkají, ať něco neříká tomu druhému, ať to zůstane mezi nimi, že je to jejich tajemství, vzniká tím nepřiměřená psychická zátěž pro dítě tohoto věku. Zase mu bereme energii na jiné věci.

Jeden z hlavních úkolů předškolních a školních dětí je, že by se měly plně ponořit do kontaktu s vrstevníky, kteří by měli přebírat v životě dítěte postupně důležitější úlohu než jeho rodiče. Děti, které jsou zatížené nevhodným modelem péče, mohou v důsledku této zátěže částečně rezignovat na budování vrstevnických sociálních vazeb a bývají samotářštější, uzavřené do sebe.

Říká se, že děti si zvyknou na všechno. Je to skutečně tak, nebo je to nějaká povrchní adaptabilita?

Děti skutečně vydrží hodně a hodně na to hřešíme. Pokud se ale jedná o jednorázové traumatické události, například povodně nebo zemětřesení, kdy děti s rodiči třeba musí spát přechodně na ubytovně, tak to skutečně děti snáší lépe než rodiče, protože si zkrátka za dva dny půjdou zakopat na hřiště a v tom dětském světě se toho pro ně zas až tak moc nemění. Tady ale vystavujeme děti setrvalému podprahovému tlaku po velmi dlouhou dobu, často od raného dětství až do pozdní puberty.

Děti mohou takové situaci čelit únikem, do nemoci, do izolace, do svého vnitřního světa. Pro tyto děti se může situace také velmi zkomplikovat ve chvíli, kdy si jejich rodiče založí nové rodiny a dítě pendluje mezi dvěma stabilními rodinnými systémy, ve kterém ani v jednom není pořádně doma. Takové dítě musí být extrémně adaptabilní, aby se přizpůsobovalo zvykům, atmosféře a pravidlům druhé domácnosti v podstatě na každotýdenní bázi.

Sebrané studie publikované v České republice, například Nové formy rodičovství – střídavá péče, hledání jejich důsledků pro děti, publikovaná v roce 2022 (Petr Fučík, Michaela Šolcová), hodnotí, až na případy silného konfliktu mezi rodiči, nebo mezi dětmi a rodiči, střídavou péči jako pro dítě obecně prospěšnou ve srovnání s péčí výlučnou.

Když bych to měla shrnout, není dost studií v oblasti, kde bychom potřebovali, protože ty dopady na děti často nejsou bezprostřední. Tato data pochází z metodologicky odlišných zahraničních studií, které se soustředí na různé, izolované oblasti hodnocení a domnívám se, že takto se sebranými daty pracovat, může být velmi zavádějící.

Dopady zvoleného modelu péče o dítě jsou velmi komplexní a dlouhodobé. Abychom získali relevantní data, musely by se provádět kvalitativní a longitudinální studie až do reprodukční dospělosti daného jedince. Právě s ohledem na ty aspekty, které jsem uváděla. Jak je daný člověk spokojen v partnerských vztazích na intimní úrovni, jak je schopen naplňovat svou rodičovskou roli ve vztahu k vlastním dětem a tak dále. Takovou reflexi Vám čerstvý adolescent ani zdaleka neposkytne na základě pár výzkumných otázek, jelikož si člověk nedokáže vybavit vzpomínky na tak útlé dětství, a navíc k reflexi souvztažnosti raných vlivů na dospělý život člověka si dochází klienti až po několikaleté hlubině terapeutické práci.

V České republice bychom se také měli věnovat výzkumům, které jsou podobné našemu sociálnímu kontextu a našemu právnímu systému. Takové studie ale nemáme k dispozici, protože historie střídavé péče je u nás relativně velmi krátká. Takže budeme znát dopady v pravém slova smyslu za 25 let. Z tohoto pohledu jediné, čeho se můžeme v současnosti chytat, jsou kvalitativní studie, které nám dávají dětští terapeuti. V České republice je v této oblasti opravdu špičkový odborník dětský psychiatr Peter Pöthe, který například publikoval vynikající články, které upozorňují právě na ten metodologický chaos v oblasti sběru dat ohledně dopadů střídavé péče na psychiku dítěte. Anebo dvojice, která dělá společné rodinné terapie, psycholožka Ludmila Trapková a sexuolog Vladislav Chvála, kteří se zabývají dopady špatných porozvodových uspořádání, které nastaly třeba před dvaceti lety.

Druhým aspektem je, že se studiemi zabývají profese, kterým je to de facto vzdálené, je jim vzdálený odborný vhled do duše dítěte, třeba sociologie, sociální práce, právníci. Každá z profesí v tom sleduje svůj aspekt. Třeba právníci v tom sledují aspekt spokojené dvojice, spokojeného advokáta a spokojeného klienta, a především rovná rodičovská práva. To, co je skutečným a dlouhodobým zájmem dítěte nám tak uniká.

Pokud zmiňujete, že dětské reakce na zvolený model péče nemusí být bezprostřední – jaké jsou tedy typické varovné signály? Jak ty, které se projevují bezprostředně, tak ty dlouhodobé důsledky?

Varovným signálem je to, že se dítě izoluje, že je méně mluvné. Že nesděluje jednomu a druhému rodiči svoji historii z druhé strany, má pocit, že to je pro druhého rodiče tabu a ta prostředí nepropojuje. Také má menší zájem o vrstevnické skupiny. Má menší progres v kognitivní oblasti. Mizí bezprostřednost a radost dítěte. Nechtějí se zapojovat do určitých činností.

V dnešní době je takovým klasickým projevem, že jsou s neživým médiem, jsou s nějakým mobilem nebo u televize a tráví svůj čas pasivně. Což je samozřejmě velký problém i v úplných rodinách. Z dlouhodobých dopadů bych jmenovala nízké sebevědomí, zejména v oblasti navazování funkčních a uspokojivých vztahů, a to nejen s opačným pohlavím. Chaos v identitě. Kdo já vlastně jsem? Kam patřím? Po kom jsem?

Vrátíme-li se k výše uvedenému textu, je z něj patrné, že důsledky střídavé péče nelze měřit bezprostředními dopady, jak dítě jí a spí, ale tím, jakým jednou bude samo rodičem a jaké modely chování si odnáší ve svém nevědomí.

Zdroj: epravo.cz

Řešíte rodinné problémy? Potřebujete řešit rozvod či rozchod a úpravu poměrů ke společným dětem? Zajímá Vás názor odborníků na střídavou péči? Kontaktujte nás! Naše kolegyně má s touto problematikou bohaté zkušenosti a ví, jak v dané situaci nejlépe postupovat.

Mgr. Daniela Holá, advokátka

Prof. PhDr. Lenka Šulová, CSc., psycholožka

_________________________________________________________________________________

Prof. PhDr. Lenka Šulová, CSc.

Celoživotně působila na Katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Ve své práci se zaměřuje na psychický vývoj dítěte, a především na partnerské a rodinné vztahy. Spolupracovala na celé řadě mezinárodních výzkumů zaměřených na raný vývoj dítěte, specifika mateřské a otcovské role, na význam rodinného prostředí ve vztahu k působení instituce na dítě. Zaměřuje se také na řečový vývoj dítěte, specifika otcovské a mateřské mluvy a řečový vývoj dítěte v bilingvním prostředí.

Dlouhodobě působila jako psycholožka dětí v pěstounské péči a vytvořila metodiku pro učitele, jak posilovat právní vědomí dětí. Má vlastní poradenskou praxi a je autorkou a spoluautorkou řady psychologických publikací (např. Raný psychický vývoj dítěte, Výchova k sexuálně reprodukčnímu zdraví, Bilingvismus atd.). Je členkou řady odborných psychologických společností v ČR i zahraničí.