Tento díl věnujeme obecně specifikům rozsudku a možnosti řešení jeho vad v opatrovnických případech. Jelikož nám v této kapitole zbývá trochu prostoru, je na čase se vyjasnit terminologickou otázku, která se nám proplétá jako červená nit od začátku tohoto seriálu a kterou se nepodařilo vměstnat do žádného z předchozích dílů, a to typologie narcistních jedinců.
Pokud se tedy dostaneme do fáze rozsudku, není ještě zdaleka vyhráno. Z pohledu klienta bude rozhodující, zda je rozsudek, zejména jeho výrok ohledně péče, formulován takovým způsobem, který bude z praktického hlediska dlouhodobě udržitelný. Záležitosti, jako je rozsah styku s dětmi a výše výživného, jsou samostatnou kategorií, kde je nutné zkonzultovat s advokátem, jak velká šance je zde uspět v rámci případného odvolání. Druhá strana mince je akceptace rozsudku druhou stranou. Ve vysoce konfliktních sporech se dá očekávat, že pokud je výsledek sporu uspokojivý pro klienta, velmi pravděpodobně bude trnem v oku narcisty. Případů, kde by zůstalo prvoinstanční rozhodnutí soudu bez odvolání, je v narcistních sporech jako šafránu.
Specifika rozsudků v opatrovnickém soudnictví
Jak jsme si řekli v minulém díle, opatrovnické řízení se vyznačuje určitými specifiky. Ve chvíli, kdy je vynesen rozsudek, ve kterém je stanoveno výživné, je důležité vědět, že výrok o výživném je předběžně vykonatelný, tj. povinný rodič musí výživné začít hradit bez ohledu na právní moc rozsudku, a to v návaznosti na doručení jeho písemného vyhotovení. To sice nebrání tento výrok napadnout odvoláním, ale nová výše výživného bude upravena až odvolacím (anebo novým prvoinstančním) rozsudkem, přičemž v mezidobí uhrazené výživné se nevrací.
Naopak péče, anebo jiné výroky jsou vykonatelné až jejich právní mocí, tudíž počátek režimu daného rozsudkem lze oddálit odvoláním. Ústavní soud odvolací soudy v rodinných věcech tlačí k tomu, aby rozhodovaly na principu tzv. „úplné apelace“, tedy pokud rozhodnutí netrpí závažnými nedostatky, lze případ posoudit na základě informací ze spisu a není tak třeba provádět další rozsáhlé dokazování, měl by odvolací soud o věci rozhodnout sám a nevracet rozsudek soudu prvního stupně, aby se řízení dále neprotahovalo. Tento systém je sice efektivnější, někdy s sebou ale přináší tzv. překvapivá rozhodnutí, kdy odvolací soud naprosto zvrátí rozhodnutí prvního stupně, přičemž proti takovému rozhodnutí už není možné se odvolat. I s ohledem na tato hlediska a hlediska zmíněná v předchozích kapitolách je třeba odvolání v každém případě pečlivě zvažovat.
Rozhodnutí v opatrovnických věcech jsou velmi často úzce odvislá od osobnosti daného soudce a je tedy v obecné rovině těžké předvídat, jak se případ vyvine. Pokud je nicméně klient nespokojen například s tím, že soudce nevěnoval příliš pozornosti povaze rodičovského konfliktu, je nutno upozornit na to, že odvolací soud se pravděpodobně bude případem zabývat ještě v menším faktickém detailu.
Dalším faktorem je, že v rodinných věcech nelze podat dovolání, tudíž judikaturu zde nesjednocuje Nejvyšší soud. Rozhodnutí odvolacího soudu lze napadnout už jen ústavní stížností, jejichž úspěšnost se ale pohybuje někde kolem 5 %. Největší šanci na to získat rozsudek, který odpovídá reálné situaci mezi rodiči, je tedy na prvním stupni, kde je zároveň největší prostor na to seznámit soudce se specifickou situací dané rodiny. Není tudíž záhodno si případnou „záložní“ argumentaci nechávat na případné odvolací řízení. Zároveň pokud byl klient frustrován nízkou mírou empatického vhledu do situace na prvním stupni, odvolací řízení pro něj bude v tomto ohledu ještě o něco více skličující.
Pokud klient nebyl v řízení před soudem prvního stupně zastoupen, odvolací řízení a zejména sepis odvolání je rozhodně jeden z uzlových bodů celého řízení, kde doporučuji se nechat zastoupit advokátem.
Změna poměrů a nový návrh
V opatrovnických případech lze znovu vyvolat řízení v případě změny poměrů, což je jakákoliv změna situace, která měla vliv na výsledek sporu, a to jak na straně rodičů (přestěhování, výpadek příjmu atd.), anebo dětí (vyšší věk, nástup k povinné školní docházce, zvýšení nákladů na dítě, zdravotní indispozice atd.).
V případech spolurodičovství s narcistou se setkáváme s tím, že konfliktní rodič má tendence tato řízení otevírat opakovaně v krátkém sledu za sebou. Činí tak, dokud nedosáhne svého, anebo jednoduše proto, aby živil konflikt a udržoval si tak kontrolu nad druhým rodičem. Zde záleží na osobě soudce, zda je dostatečně rozhodný na to, aby na sebe převzal odpovědnost a opakované návrhy zamítal v případě, kdy nemá změnu poměrů za dostatečně osvědčenou.
Typy narcistů
Pro ucelenost seriálu je nezbytné zmínit odlišné typy narcistů, které nám na několika místech už probleskly a na jejichž představení máme v této kapitole trochu více prostoru. Ačkoliv základní struktura všech typů zůstává stejná (pocit vlastní nadřazenosti, sebestřednost, nedostatek funkční sebereflexe, manipulativnost, nedostatek empatie, mstivost, potřeba dominance atd.), manifestace těchto rysů navenek je u každého typu odlišná. Stereotypně je pod pojmem narcista zažitá představa grandiózního narcisty, který je navenek poměrně snadno rozpoznatelný, ačkoliv ostatní, méně nápadné typy narcistů jsou pro své okolí často mnohem nebezpečnější.
1. Grandiózní narcista
Jedná se tedy o určitý vzorový „prototyp“ narcisty. Velmi často je to extrovertní, pohledný a dobře udržovaný muž, nebo žena. Tito lidé vysloveně poutají pozornost, a ta je pro ně hlavním zdrojem životní potěchy. Otevřeně sní o své slávě, velikášských vizích a zářné budoucnosti. Mohou být ve svých oborech skutečně špičkoví, jelikož jsou schopni pro své vize nadchnout i okolí a nedělají si těžkou hlavu s jejich autoritativním prosazováním (ostatně kdo četl životopis Elona Muska nebo Steva Jobse, nemůže mít věrnější obrázek této komplikované struktury osobnosti). Bývají zábavní, a pokud se věci daří, jsou skvělými společníky. Propady jejich nálad jsou ale propastné a jejich okolí se pak stává hromosvodem jejich hněvu a zlostného obviňování.
2. Skrytý (zranitelný) narcista
Jedná se o opomíjený typ narcisty, protože vykazuje v podstatě reverzní projev než grandiózní narcista. Může působit velmi plaše, skromně a nejistě. Často se otevřeně staví do role oběti, ať už okolností, anebo jednání druhých a z těchto důvodů není schopen dosáhnout svých životních nebo profesních aspirací. Velmi často parazituje na svém okolí a žije na účet svého partnera, rodičů, anebo hodného strýčka, nebo tety. Ačkoliv i on má pocit výjimečnosti a nadřazenosti, jeho grandiozita je zastřena jakýmsi zasmušilým, tichým hněvem. Pro jejich projev je typická pasivní agrese. Odpor nejsou schopni projevit otevřeně, ale často velmi vynalézavou plejádou obstrukcí a naschválů.
3. Komunální narcista
Každý narcista potřebuje ke svému životu externí zdroj své validace. Zatímco grandiózní narcista získává obdiv prostřednictvím své krásy, své inteligence, anebo svých schopností, pro komunálního narcistu je zdrojem jeho okázale prezentovaný altruismus, pomoc druhým (pečlivě zdokumentovaná na sociálních sítích), anebo třeba propagace zdravého životního stylu a pozitivního přístupu k životu (zatímco za zavřenými dveřmi nešetří zlostnými výbuchy). Takový člověk je často pilířem komunity, což pro jeho oběti činí téměř nemožné proti němu vystoupit a získat si podporu okolí. Extrémním příkladem komunálního narcisty je vůdce sekty.
4. Maligní narcista
Tento typ je nejnebezpečnější, protože kombinuje rysy narcistické poruchy osobnosti s prvky antisociálního chování, paranoie a agresivity. Kromě sebestřednosti také vykazuje krutost, touhu po moci a kontrole nad ostatními. Tyto typy jsou pachatelé domácího násilí, stalkingu a další trestné činnosti. Své okolí ovládají především strachem a otevřenými výhružkami.
V praxi se můžeme setkat ještě s dalším členěním, nicméně pro naše účely postačí poukázat na tyto čtyři hlavní kategorie, aby bylo jasné, že si u narcismu nevystačíme s jednou stereotypní škatulkou extrovertního hezounka. Téměř všichni narcisté, až na ty otevřeně maligní, se vyznačují tím, že mají dvě odlišné tváře. Jednu, kterou si nasazují na veřejnosti a druhou kterou mají vyhrazenu pro ty, s jejichž názory si již nelámou hlavu.
Tento závěr dnešní kapitoly nám rovněž slouží jako úvod ke kapitole následující, ve které se budeme věnovat následnému spolurodičovství s narcistou a reálným vyhlídkám do budoucna.
Řešíte rodinné problémy a máte pocit, že Váš protějšek je narcista? Potřebujete řešit rozvod či rozchod a úpravu poměrů ke společným dětem? Kontaktujte nás! Naše kolegyně má s touto problematikou bohaté zkušenosti a ví, jak v dané situaci nejlépe postupovat.
Mgr. Daniela Holá, advokátka