V otázce důsledků porušení pravidel při střetu zájmů v obchodní korporaci došlo na sklonku roku 2022 k velkému přetřesu v podobě revolučního rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1640/2022. Ten vyvolal u většiny právní veřejnosti oprávněnou paniku, k jejímuž uklidnění nepřispěla ani následná doplňující rozhodnutí Nejvyššího soudu, která závěr dále rozvíjí. Cílem bylo debatu ohledně důsledků porušení pravidel pro jednou uzavřít, avšak zejména u laické veřejnosti k vyjasnění nedošlo. Jak tedy střet zájmů správně oznámit a co se vlastně stane, pokud jej neoznámíme v souladu s pravidly, a jaký to má vliv na dané jednání? A proč byl zmíněný rozsudek revoluční?

Střet zájmů v obchodní korporaci

V životě obchodní korporace mohou nastat situace, kdy se zájmy společnosti se zájmy členů jejího voleného orgánu rozcházejí či nejméně takový rozchod hrozí. Na takové situace zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (dále jen „zákon o obchodních korporacích“) a obchodní právo obecně pamatuje a obsahuje proto sadu pravidel, která musí členové volených orgánů dodržet. Ta platí nejenom tehdy, je-li ve střetu zájmů či potenciálním střetu zájmů přímo člen voleného orgánu, ale také tehdy, mohla-li by být v takovém střetu zájmů osoba jemu blízka či jím ovládaná anebo ovlivněná.

Stěžejními ustanoveními jsou zde § 54 zákona, o obchodních korporacích, které upravuje tzv. nepřímý či hrozící střet zájmů, a § 55 zákona o obchodních korporacích, jež upravuje tzv. přímý střet zájmů.

Základním pravidlem je, že člen voleného orgánu musí přímý i nepřímý střet zájmů obchodní korporaci oznámit. Jedná se o tzv. oznamovací, respektive notifikační, povinnost.

Zastoupení obchodní korporace členem jejího voleného orgánu

S tématem souvisí i otázka značně abstraktnější, jíž se právní doktrína nemálo věnovala, a to otázka samotné povahy zastoupení obchodní korporace členem jejího voleného orgánu. Ustálil se zde závěr, že se nejedná ani o zákonné zastoupení ve smyslu § 436 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), ani o zastoupení smluvní dle § 441 a násl. občanského zákoníku, nýbrž že se jedná o zastoupení svého druhu zvláštní.[1]

Konkrétně v otázce jednání ve střetu zájmů v obchodní korporaci je totiž rozhodné, zda vůbec lze hovořit o překročení zástupčího oprávnění (srov. § 440 a 446 občanského zákoníku) či zda rovnou nelze uzavřít, že v takovém případě člen volného orgánu zástupčím oprávněním vůbec nedisponuje, jelikož jsou zájmy jeho a zastoupené obchodní korporace v rozporu (viz § 437 občanského zákoníku).

Dřívější názory odborné veřejnosti a překonaná rozhodovací praxe

Co se týče otázky důsledků porušení oznamovací povinnosti na učiněné právní jednání, tak dosavadní řešení se rozpadala do tří skupin:

• Prvá část odborné veřejnosti byla toho názoru, že v takovém případě je právní jednání člena voleného orgánu za obchodní korporaci absolutně neplatné až zdánlivé, tudíž ji vůbec nezavazuje a zavazovat nemůže.[2]
• Druhá část byla zdrženlivější a razila doktrínu relativní neplatnosti takového jednání s tím, že zastoupená obchodní korporace se musí neplatnosti dovolat. Tento názor byl té doby v řadách odborné veřejnosti majoritním.[3]
• Třetí část předestírala řešení zcela odlišné, jelikož podle něj není takové právní jednání neplatné, nýbrž pouze zastoupenou obchodní korporaci nezavazuje a ta se k jeho účinkům může dodatečně přihlásit.[4]

V době před revolučním rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1640/2022 (dále jen „Rozhodnutí“) tak byla rozhodovací praxe ustálena na závěru, že je jednání člena voleného orgánu obchodní korporace učiněné v rozporu s pravidly o střetu zájmů stiženo relativní neplatností.[5]

Současná rozhodovací praxe

Pak ovšem přišel názorový převrat a Nejvyšší soud se v Rozhodnutí přiklonil k závěru, že se nejedná o neplatné právní jednání, nýbrž o platné právní jednání, které toliko zastoupenou obchodní korporaci nezavazuje. To znamená, že pokud bylo jednání učiněno v neoznámeném střetu zájmů a zájmy zastoupeného a zástupce jsou v rozporu, za takové situace zástupce zástupčím oprávněním vlastně vůbec nedisponuje.

Přičemž soud rozlišuje dvě situace:

• třetí osoba o porušení pravidel o střetu zájmů nevěděla, tj. byla v dobré víře nebo
• třetí osoba o porušení pravidel o střetu zájmů věděla.

Pakliže byla třetí osoba v dobré víře, tak právní jednání zastoupenou obchodní korporaci zavazuje bez ohledu na porušení pravidel o střetu zájmů.

V opačném případě však platí, že jednání zavazuje pouze člena voleného orgánu samotného, jelikož právo v takovém případě preferuje ochranu zájmů společnosti (zastoupeného). Soud v Rozhodnutí dospěl k závěru, že jazykový výklad § 437 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého „může se toho zastoupený dovolat“ znamená, že zastoupený teprve musí namítnout relativní neplatnost, což se příčí spravedlivému uspořádání vztahů. Výklad tedy změnil a ustanovení má být proto v kontextu zastoupení obchodní korporace v rozporu s pravidly o střetu zájmů vykládáno tak, že „dovolat se“ míří na dovolání se závaznosti pro zastoupeného. Jinými slovy, že pokud zastoupený dodatečně neudělí s právním jednáním souhlas, tak jej nezavazuje.

Oznámení o střetu zájmů v obchodní korporaci

Následovalo hned několik rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, která se tématu dále věnovala. Těmi nejzásadnějšími však jsou rozsudek ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2699/2021, rozsudek ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2863/2022, a dále zcela čerstvé usnesení ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2699/2023.[6]

A. Obsah oznámení

V prvém rozsudku ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2699/2021se Nejvyšší soud zabýval situací, kdy sice jednatel ve střetu zájmů záměr uzavřít smlouvu společnosti s ručením omezeným oznámil, nicméně nepředložil jí smlouvu samotnou. Nižší soudy uzavřely, že společnosti byla předložena pouze část zamýšlené smlouvy, přičemž takový postup shledaly pro účely § 55 zákona o obchodních korporacích jako nedostatečný.

Nejvyšší soud však tento závěr korigoval s tím, že pravidla pro oznámení o střetu zájmů je nutné upřesnit. Podrobné řešení shrnul následovně: „Informační povinnost bude zpravidla splněna také tehdy, pokud člen voleného orgánu předloží příslušnému orgánu obchodní korporace pouze část návrhu smlouvy anebo pokud příslušný orgán informuje pouze o části obsahu zamýšlené transakce, je-li z předložené části návrhu smlouvy anebo z předložených informací patrné, zda uzavřením smlouvy mohou být zasaženy zájmy korporace. […] není dotčeno právo členů nejvyššího orgánu obchodní korporace (společníků nebo akcionářů, popř. členů družstva) žádat, aby předkládající člen voleného orgánu předložil plné znění návrhu smlouvy anebo aby valnou hromadu informoval o celém obsahu zamýšlené transakce. Vyžaduje-li přitom kterýkoli ze členů nejvyššího orgánu, aby předkládající člen voleného orgánu předložil plné znění návrhu smlouvy anebo aby nejvyšší orgán informoval o celém obsahu zamýšlené transakce, předkládající člen voleného orgánu svou informační povinnost ve smyslu § 55 odst. 1 z. o. k. nesplní dříve, než žádosti člena nejvyššího orgánu vyhoví.“[7]

Soud tedy dovodil, že postačí, pokud jednatel ve střetu zájmů předloží i pouhou část návrhu smlouvy nebo informuje o části obsahu zamýšlené transakce, vyjma případů, kdy člen nejvyššího orgánu trvá na sdělení kompletních informací a jednatel je přesto neposkytne.

B. Jednotliví společníci jako adresáti oznámení

V rámci druhého rozsudku ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2863/2022 se Nejvyšší soud zabýval případem, kdy jednatel ve střetu zájmů učinil oznámení o záměru uzavřít smlouvu (ve smyslu § 55 zákona o obchodních korporací) tím způsobem, že o záměru vyrozuměl jednotlivé společníky společnosti s ručením omezeným. Následně valná hromada společnosti vyslovila s jejím uzavřením souhlas, avšak nezúčastnil se jí potřebný počet společníků pro to, aby byla valná hromada usnášeníschopná. Prvoinstanční soud uzavřel, že v důsledku toho nebylo uzavření smlouvy schváleno, a proto je právní jednání neplatné, jelikož společnost v rámci řízení namítla jeho neplatnost.

Nejvyšší soud nicméně nakonec závěr nižších soudů zvrátil. Účel sledovaný § 55 zákona o obchodních korporacích může být dosažen také tak (cit.) „že jednatel společnosti s ručením omezeným seznámí s obsahem zamýšlené smlouvy všechny společníky, kteří s jeho záměrem uzavřít tuto smlouvu se společností vyjádří souhlas, anebo tento záměr alespoň vezmou na vědomí s tím, že se vzdávají práva na projednání této záležitosti (a na případné vyslovení zákazu uzavřít smlouvu) valnou hromadou.“[8]

Soud došel k závěru, že je dostačující, pokud jednatel ve střetu zájmů učinil oznámení o záměru uzavřít smlouvu tím způsobem, že o záměru vyrozuměl jednotlivé společníky společnosti s ručením omezeným.

C. CFO jako adresát oznámení

Ve třetím rozhodnutí, kterým bylo usnesení ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2699/2023 Nejvyšší soud naopak přiblížil, jak požadavkům pro oznámení o střetu zájmů ve smyslu § 55 zákona o obchodních korporacích naopak vypadat nemůže. V konkrétním případě jednatel ve střetu zájmů oznámení o záměru uzavřít smlouvu učinil tak, že ji předložil CFO (finanční ředitelce) společnosti s ručením omezeným a ta ji založila do účetnictví společnosti. Nižší soudy potup jednatele odmítly a Nejvyšší soud jejich závěr nepřekvapivě potvrdil s odkazem na svá dřívější rozhodnutí.

Krátce se však zabýval i otázkou zvyklostí v rámci koncernu. Podle Nejvyššího soudu je nerozhodné, zda byl stejným způsobem oznámen střet zájmů i v jiném případě. Bohužel další jinou velice zajímavou otázkou dovolatele, a to (cit.) „zda lze rozsah předběžného opatření zakazujícího jednateli mateřské společnosti za tuto jednat rozšířit i na jednatelství této osoby v dceřiné společnosti,“[9]se již Nejvyšší soud nezabýval, jelikož na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá.

Dle soudu je naopak nedostačující, pokud jednatel ve střetu zájmů učiní oznámení o záměru uzavřít smlouvu vůči CFO nebo obdobné osobě a nelze se v takovém případě odkazovat ani na zvyklosti v rámci koncernu.

Závěr

Jak by tedy mělo oznámení o střetu zájmů vypadat, aby splnilo požadavky právní úpravy v § 55 zákona o obchodních korporacích?

Předně nemusí být příslušenému orgánu předloženo úplné znění konkrétní smlouvy, nýbrž postačí pouze její část, základní parametry či nejméně záměr ji uzavřít. Vždy však z obsahu oznámení musí být pro obchodní korporaci zřetelné, zda je uzavření smlouvy ve střetu zájmů v souladu se zájmy obchodní korporace či nikoli. Tím samozřejmě není dotčeno právo dotčeného orgánu požadovat informace úplné a využije-li jej, pak člen voleného orgánu musí informace v požadovaném rozsahu poskytnout. V opačném případě oznamovací povinnost nesplní.

Oznámení naopak nemusí být učiněno výlučně na valné hromadě společnosti, nýbrž stačí, pokud člen voleného orgánu záměr oznámí jednotlivým společníkům (respektive akcionářům) a ti budou se záměrem alespoň srozuměni s tím, že se vzdávají práva na projednání této záležitost na valné hromadě.

I přes toto mírné rozvolnění pravidel však nelze požadavkům právní úpravy dostát například tehdy, když je oznámení učiněno pouze CFO společnosti, a nikoliv příslušnému orgánu anebo jednotlivým společníkům (potažmo akcionářům). Zároveň zjevně nelze přihlížet ke zvyklostem v rámci koncernu. Stanovená pravidla je nezbytné dodržet vždy a zavedená praxe mezi stranami není způsobilá pravidla modifikovat.

Lze předpokládat, že rozhodovací praxe bude pravidla dále rozvíjet, a tak určitě doporučujeme toto téma sledovat i v budoucnu, protože důsledky porušení postupu mohou být pro život obchodní korporace zásadní.

Zdroj: epravo.cz

Máte dotazy ke střetu zájmů? Nejste si jistí, zda Vaše jednání není ve střetu zájmů se zájmy společnosti? Oznámili jste střet zájmů, ale společnost Vaše oznámení nepřijala? Se vším Vám poradíme, obraťte se na nás!

Mgr. Lucie Špičková, advokátka

Mgr. Adam Sznapka, koncipient

---

[1] Podrobně např. Havel, B. Konflikt zájmů při správě obchodních korporací (vztah § 437 odst. 2 ObčZ a § 54 a násl. ZOK). Právní rozhledy, 2015, č. 8, s. 272-275.

[2] K absolutní neplatnosti se kloní např. Tintěra, T. In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, § 437, marg. č. 1.

[3] Z mnoha např. Melzer, F. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník III (§ 419 654). Komentář. 1. vydání. Praha: Leges, 2014, § 437 marg. č. 14.

[4] Především Dědič, J. Úprava konfliktů zájmů v zákoně o obchodních korporacích ve vazbě na nový občanský zákoník. Právní rozhledy, 2014, č. 15 16, s. 524.

[5] Mezi všemi např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3298/2018.

[6] Dále např. usnesení ze dne 20. 7. 2023, sp. zn. 27 Cdo 3160/2022.

[7] Body 49–52 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2699/2021.

[8] Viz odstavec 12 bodu 22 daného usnesení.

[9] Viz bod 6 daného usnesení.