Vzetí do vazby je jedním z nejcitelnějších omezení práv každé osoby. V rámci trestního řízení může mít v některých aspektech závažnější dopady, než samotný výkon trestu odnětí svobody. Nejedná se pouze o samotné podmínky výkonu vazby. Vazba, na rozdíl od výkonu trestu odnětí svobody, je nečekaná a obviněný nemá čas se na ni připravit po psychické, ani po praktické stránce (zajištění chodu jeho podnikatelských aktivit, setkání s rodinou, zajištění domácnosti). Instituty nahrazující vazbu jsou tak velmi vítanou alternativou. V případě, kdy se rozhoduje o nahrazení vazby cizího státního příslušníka, případně o jeho propuštění z vazby, může nastat střet dvou sfér veřejnoprávního vlivu.
Dle ustan. § 73 odst. 5 zák. č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TŘ“), je-li dán důvod vazby útěkové či předstižné, lze uložit obviněnému omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí. Orgán rozhodující o vazbě následně vyzve obviněného nebo osobu, která má cestovní doklad obviněného u sebe, k jeho vydání. V případě českého občana se též vyrozumí o tomto omezení orgán příslušný k vydání cestovního dokladu. V případech cizích státních příslušníků se o takovém omezení jejich konzulární úřady nevyrozumívají.
Konzulární úředníci mají v souladu s čl. 5 písm. d) Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích oprávnění vydávat cestovní pasy a cestovní dokumenty svým státním příslušníkům. Český stát jako signatář uvedené úmluvy, která je reflektována též v bilaterárních konzulárních úmluvách, nemůže toto oprávnění nikterak omezovat. Po odevzdání pasu může cizí státní příslušník kontaktovat svůj konzulární úřad a požádat o vydání nového pasu. Konzulární úřad, který nemusí být seznámen se skutečností, že bylo jeho občanovi uloženo omezení spočívající v odevzdání cestovního dokladu, může v dobré víře vydat pas nový. Obviněný by se však v takovém případě dopustil přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí ve smyslu ustan. § 337 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TrZ“´).
Nabízí se zde otázka, zda je vůbec přípustné, aby český orgán státní moci zadržel doklad vydaný jiným státem. Cestovní doklady jsou považovány za vlastnictví státu, který je vydal. V českém právním prostředí bylo toto pravidlo vyjádřeno v ustan. § 1 odst. 4 vyhlášky ministerstva vnitra Československé socialistické republiky a ministerstva zahraničních věcí č. 44/1970 Sb., kterou se prováděl zákon o cestovních dokladech (zrušena k 30. 6. 1991). Současný zákon č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech, takto explicitní není a užívá termín „držitel“ cestovního dokladu ve vztahu k fyzické osobě, které je pas vydán.
Shora zmiňované ustan. § 73 odst. 5 TŘ umožňuje cestovní doklad odejmout pro případ, že nebude dobrovolně odevzdán. Odejmutí má být prováděno za pomoci aplikace ustan. § 79 TŘ, který upravuje proces odejmutí věci důležité pro trestní řízení bez ohledu na vlastnictví věci, či osobu, která takovou věc má u sebe. Rovněž zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, umožňuje orgánům činným v trestním řízení zadržet cestovní doklad v případě, že bylo rozhodnuto o jeho odejmutí, nebo lze-li takové rozhodnutí důvodně očekávat (srov. ustan. § 117 odst. 2). Takto zadržený cestovní doklad má být odevzdán Ministerstvu zahraničních věcí (ustan. § 117 odst. 7). Povinnost předat zadržený cestovní doklad má policie. Postup pro případ zadržení soudem či státním zastupitelstvím není zákonem explicitně řešen. S ohledem na princip exteritoriality by o případném vydání cestovního dokladu, který se v rozhodný okamžik nachází na konzulárním úřadě, muselo být rozhodováno v rámci pravidel o mezinárodní spolupráci ve věcech trestních. Zdlouhavost takového procesu je nabíledni.
Zdroj: epravo
