Trestní zákoník obsahuje malou množinu trestných činů, u kterých je trestní stíhání přípustné pouze se souhlasem poškozených, pokud se jedná o osoby, které by jako svědci měli právo odepřít výpověď. Tyto trestné činy jsou taxativně vyjmenovány v ustan. 163 § trestního řádu. Právo na odepření svědecké výpovědi u zmíněných osob je upraveno v ustan. § 100 trestního řádu. Pro další výklad je zjednodušujícím způsobem nazývejme „osoby blízké“.
Zájem státu na trestněprávní ochranu práv, zájmů a hodnot se zásadou oficiality zde ustupují specifickému právu jednotlivce, který rozhoduje, zda předmětný čin bude stíhán a zda bude pachatel případně následně i potrestán. Tato právní úprava vychází z přesvědčení, že před stíháním a sankcionováním trestných činů má přednost ochrana soukromého života pachatele a poškozené osoby, typicky oběti. Případné trestní stíhání a uložený trest by totiž mohlo mít zásadní negativní dopad do soukromé sféry a vztahu těchto osob.
K zajištění toho, aby daný právní konstrukt měl požadovaný pozitivní dopad nejenom do soukromé sféry poškozeného, ale i do sféry veřejné, obsahuje ustan. § 163a odst. 1 trestního řádu výjimky z požadavku souhlasu s trestním stíháním. Jako klíčovou a současně po psychologické stránce nejhůře uchopitelnou, považuji výjimku uvedenou pod písm. d) citovaného ustanovení, podle které není souhlasu třeba, pokud je z okolností zřejmé, že souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět v tísni vyvolané výhružkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností. Okolnosti závislosti či podřízenosti budou obvyklé zejména v případech spojených s domácím násilím a mohou též souviset s tzv. „Stockholmským syndromem“, kdy si oběť trestného činu vytvoří pozitivní emocionální vazbu na pachatele trestného činu. Orgány činné v trestním řízení, zejména pak vyšetřovatelé, kteří mají obvykle s poškozeným nejbližší kontakt, musí správně rozeznat, zda není na místě aplikace ustan. § 163a odst. 1 trestního řádu. Státní moc pak opět převezme paternalistickou roli a bude moci realizovat trestní stíhání i proti vůli poškozené osoby blízké.
Pro posouzení nutnosti obdržet souhlas osoby poškozené je přitom rozhodující vztah mezi pachatelem (resp. obviněným) a poškozeným v době vedení trestního stíhání, nikoliv v době spáchání trestného činu (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 01. 06. 2005, sp. zn. 3 Tdo 567/2005). Pro státní moc v tomto případě nehraje prim to, že pachatel poškodil osobu blízkou, tedy že se jedná o společensky velmi nežádoucí jev, ale že by osoby poškozené trestným činem mohly být poškozené ještě více, a to právě trestním stíháním a případným potrestáním osoby jim blízké.
V průběhu trestního stíhání se může vztah mezi obviněným a poškozeným vyvíjet, a to jak v tom směru, že poškozený nadále nebude vnímat obviněného jako svoji osobu blízkou, nebo se naopak s obviněným sblíží. Tento vývoj je nutno reflektovat. Pokud se poškozený nově stane osobou blízkou, pak má orgán činný v trestním řízení povinnost vyžádat si nově souhlas takové osoby s trestním stíháním. Iniciativa v tomto směru bude pravidelně vycházet ze strany obviněného a poškozeného, kteří informují orgán činný v trestním řízení o svých nových osobních poměrech.
V opačné situaci, tedy pokud poškozený přestane obviněného vnímat jako osobu blízkou, odpadne také možnost odvolat již udělený souhlas s trestním stíháním ve smyslu ustan. § 163 odst. 2 trestního řádu.
Pro úplnost lze dodat, že odmítnutí udělení souhlasu ve smyslu ustan. § 163 odst. 1 trestního řádu má účinky abolice a způsobuje nemožnost trestního stíhání jednou pro vždy. Poškozený se tedy nemůže domáhat trestního stíhání osoby, s jejímž stíháním nejprve souhlas odepřel, i pokud již není nově jeho osobou blízkou.
Právní úpravu obsaženou v ustan. § 163 trestního řádu vhodně vyváženou navazujícím ustan. 163a trestního řádu lze hodnotit jako velmi pozitivní průlom zásady dispozitivity do zásady oficiality.
Zdroj: epravo
